Zříceniny hradu Buben se vypínají na příkré skalnaté ostrožně nad soutokem Plešnického potoka a řeky Mže v okrese Plzeň-sever v katastrálním území obce Plešnice. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.

Lokalita Buben se uvádí v písemných pramenech až v roce 1349, avšak teprve roku 1390 je označena jako "hrádek Buben" na cestě k Plzni. Nejnovější literatura (D. Menclová) soudí podle dochovaných architektonických detailů, že hrad vznikl již někdy krátce po roce 1333, a to nejspíše v souvislosti s tím, že Karel IV. r. 1333 odňal hrad Nečtiny tamnímu rodu, spřízněnému s Bavory ze Strakonic a užívajícímu přídomku "z Jeřeně". Jeho příslušníci si snad poté vybudovali nové sídlo na Bubnu.


Z nich ovšem teprve Heřman z Jeřeně a Nečtin byl roku 1394 označen přímo za pána na Bubně.  Heřmana, žijícího ještě v roce 1415, vystřídal Evan z Nečtin, který v husitském období patřil k horlivým katolíkům a zúčastnil se bojů proti husitům na Plzeňsku. Zemřel či zahynul roku 1431a tak se ujali se správy Bubna podle smlouvy z roku 1415 jeho příbuzní Vilém z Nečtin a Jan z Roupova. Jan z Roupova své právo prodal roku 1446 Janovi a Mikulášovi z Gutštejna, kteří hned hrad Buben obsadili. Evanova dcera Jitka však rovněž uplatnila své nároky na hrad a vznikl tak komplikovaný spor, který měl být smírně vyřešen sňatkem Jitky a Jana z Gutštejna. Jitka se nakonec provdala za Přecha z Kunratic a r. 1448 své právo na hrad se sedmi vesnicemi (Plešnice, Kníje, Jezná, Hracholusky, Vejprnice, Vochov a dnes zmizelý Sedlec) a mlýnem pod Bubnem prodala matce. Jan a Mikuláš Gutštejnové však obývali hrad až do r. 1456, kdy byl spor rozhodnut ve prospěch Jitky. Před r. 1465 uzavřela Jitka druhý sňatek s Oldřichem z ]anovic, jenž se stal novým majitelem Bubna a zúčastnil se bojů mezi králem Jiřím Poděbradským a Matyášem Korvínem jako stoupenec strany poděbradské. Oldřich brzy zemřel a jeho synové nemohli hrad uhájit.V držení hradu se střídali další šlechtičtí držitelé a protože  nebyl příliš udržován, značně zchátral, takže r. 1567 se uvádí jako pustý. Nebyl již nikdy obnoven.


Nejsnazší přístup na skalnatý ostroh hradu po hřebeni spojujícím jej s okolní krajinou směrem k jihovýchodu byl uměle přerušen hlubokým šíjovým příkopem vytesaným ve skále. Přes něj vedl padací most k první čtverhranné branské věži, z níž zůstaly sotva základy. Po úzkém skalním hřbetě pokračuje pak cesta k druhé bráně, vedle níž vpravo dolů odbočuje téměř neznatelnou brankou se zbytky opevnění vstup do příkopu či (podle A. Hebera) cesta vedoucí k řece. 


Druhá brána otevírá cestu do parkánu, který obklopoval vnitřní hrad z východu, severu a západu, přičemž na straně severovýchodní, poněkud vystupujíc proti Mži, jej zpevňovala bašta, kryjící přístup brankou od řeky. Po celé délce táhl se pak pod hradbou parkánu příkop s náspem. Cesta do vnitřního hradu vedla přímo přes parkán (nikoli jak bývalo obvyklejší po jeho obvodu) vzhůru k třetí bráně. Její obrannou sílu posilovala ze skaliska od jihu další bašta či věž, postavená jako pětihran, vysunutý poněkud do parkánu mezi oběma branami. Hradní nádvoří má nepravidelný obdélníkový tvar o délce asi 28 a šířce 14 metrů. J V severozápadním rohu nádvoří bývala nádržka na vodu, dnes rovněž do značné míry zasypaná. Mnohem nižší než protější stěna je hradba jižní, na níž nejsou patrny žádné další stopy dřívějšího zařízení hradu na této straně.