Románský kostel sv.Voršily v Újezdci v okrese Strakonice patří k nejstarším v České republice. Již v roce 1350 byl kostelem farním. Farnost zřejmě nebyla velká, neboť už tehdy stály farní kostely i v některých okolních vsích (Bělčice, Hvožďany, Kocelovice, Lnáře). Nejstarší zpráva o zdejším faráři pochází z roku 1362, kdy měla farnost 249 katolíků. Kostel sv. Voršily je architektonicky zajímavou stavbou s cennými interiéry, s dochovanými historickými konstrukcemi a hodnotnými architektonickými detaily a stavebními prvky.


Jedná se o křížovou klenbu bez žeber v presbytáři, o valené podklenutí kruchty, o pozdně gotický portál v severní stěně lodi včetně dveří a kování. V kostele se dochovala spousta truhlářských prvků včetně kování, řemeslných prvků. Památkově cenná jsou průčelí kostela s věží se zvýrazněnými architektonickými prvky - armované kamenné nároží a kamenné ostění oken. Kostel v Újezdci rovněž neprodělal žádné výraznější přestavby, takže si dodnes uchoval svůj středověký charakter, díky němuž se řadí mezi nejcennější církevní stavby Blatenska.


Půdorys stavby tvoří tři vzájemně propojené obdélníkové prostory. Největší z nich (loď) o vnějších rozměrech 11,40 x 10,25 m. má delší stranu situovánu ve směru východ - západ. Uprostřed kratší východní stěny je tzv. triumfální oblouk, kterým se vchází do presbytáře, jehož vnější rozměry jsou 6,85 x 7,80 m. Zde je ve směru východ - západ situována kratší strana. Třetí nejmenší prostor (předsíňka) o vnějších rozměrech 5,15 x 4,50 m. přiléhá k severní stěně kostelní lodi a je s ní propojen gotickým portálem.Předsíňka tvoří spojnici mezi hřbitovem a kostelem. Tímto valeně sklenutým prostorem vchází návštěvník do lodi, hlavního prostoru kostela.


Loď kostela má vnitřní šířku 6,85 m a obvodové zdivo silné cca 1,70 m. V její jižní stěně jsou dvě okna s gotickou kamennou kružbou. Goticky upraveným portálem (na románských sloupkách je gotický lomený oblouk) z doby kolem roku 1240-1250 osazeným v severní stěně, vchází návštěvník do interiéru kostela. V téže stěně je ještě prolomeno jedno okno. Východní stranu lodi tvoří půlkruhový, pravoúhle odstupňovaný triumfální oblouk z kamenných kvádrů o síle 1,40 m., který spojuje loď s presbytářem. Po jeho stranách stojí dva protějškové boční oltáře z doby kolem roku 1700, s akantovými rámy a novodobými sochami. Na levém oltáři je umístěna socha sv.Josefa, zatímco na pravém je socha sv. Jana Nepomuckého. Strop lodi je plochý, dřevěný. Prkenná podlaha pochází z roku 1891.


Schodištěm v západní stěně kostela se vstupuje na kůr (tribunu). Dominantou těchto prostor jsou varhany, patřící k nejstaršímu zařízení kostela. Jejich sytý zvuk po staletí doprovází zdejší církevní obřady. Jedná se o varhanní pozitiv s jedním pedálem. Nástroj má střední věž a dvě postranní pole. Skříň je mramorovaná, obohacená akantovými řezbami s páskou nad píšťalami. Prospektové píšťaly jsou původní, zdobené vytepávanými křížky. Hrací stůl je vestavěn do postamentu zády k oltáři. Traktura (zařízení, které spojuje klávesy a pedály se záklopkami vzduchojemu) mechanická, vzdušnice zásuvková.


Věž čtvercového půdorysu, která se stala z daleka viditelnou dominantou této stavby, vystupuje v severozápadním nároží lodi. Dříve byla vidět opravdu z velké dálky. V roce 1891 byla bohužel při opravách kostela střecha věže snížena. Na východní, západní a severní straně má ve dvou patrech nad sebou zdvojená románská okna rozdělená žulovými sloupky. Na straně jižní je zdvojené okno pouze v jednom patře.

Presbytář neboli kněžiště je prostranství při hlavním oltáři, pro duchovenstvo a ministranty, mírně zvýšené a často oddělené zábradlím. Vnitřní půdorys presbytáře v kostele sv. Voršily je cca 5 x 5 m. Jeho gotická křížová klenba byla nahrazena plochým stropem. Dodnes se zde jako stopy po gotické klenbě dochovaly fragmenty konzol. Současný strop je ve stejné výšce jako strop lodi. U východní stěny presbytáře je postaven hlavní oltář zasvěcený sv.Voršile. Je to barokní, portálová stavba s plastickou výzdobou ze začátku 18.stol. Oltářní obraz patronky kostela, sv.Voršily byl ovšem namalován až v roce 1898 Bedřichem Kamarýtem, děkanem v Deštné u Soběslavi.