Kuks by byl zřejmě dodnes jen pomístním názvem u vísky Slotov, kdyby si jej za své letní sídlo nevybral František Antonín Špork, významný objednavatel uměleckých děl přelomu 17. a 18. stol., jedna z nejzajímavějších postav českého baroka. Jeho zásluhou zde vznikl ostrov barokního umění, inspirovaný mnoha evropskými vzory, obraz ideálního světa, jehož součástí je krom života kypícího v hraběcí rezidenci a lázních také duchovní a charitativní složka v podobě kláštera s hospitálem, korunovaným hrobkou svého zakladatele a hřbitovem špitálních chovanců, věčností a smrtí. Smrt a život, zábava a rozjímání v důmyslné scenérii, tak jak to vidělo baroko.

Stejně barvitý a protikladný byl i kukský pán. František Antonín Špork (1662-1738) jako syn vestfálského vojáka, který to v 17.  století dotáhl na majetného císařského generála, trpěl celý život komplexem ze svého nízkého původu, kvůli němuž na něj stará šlechta hleděla tak trochu přezíravě. O to horečnější byla Šporkova veškerá činnost, v níž se - zase jako v baroku - světla záslužných činů střídají se stíny osobních a dobových nectností.


V jeho prostředí působí nejlepší umělci své doby (sochař Matyáš Bernard Braun, rytec Michael Heinrich Rentz či architekt Giovanni Battista Alliprandi a malíř Petr Brandl), i s evropským přesahem  (Johann Sebastian Bach).

Již v roce 1696 se hrabě Špork rozhodl, že na svém hradišťském panství založí domov pro přestárlé veterány z okolí. Poté, co začaly na levém labském břehu v Kuksu růst Šporkovy lázně s rezidencí, byl jako místo pro budoucí ústav vybrán protější, pravý břeh.


Od roku 1707 se podle plánů italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho budoval kostel Nejsvětější Trojice, na němž pracoval stavitel Pietro Nettola. Kostel byl vysvěcen až 20. srpna 1717. Takřka současně s kostelem, jehož krypta sloužila jako hraběcí hrobka, se stavěly také budovy po obou stranách chrámu - špitál a křídlo určené pro chovance hospitálu. Zároveň se zřizovala špitální zahrada, za kterou později vznikl ještě hřbitov s kaplí.


Celý výraz monumentální budovy podtrhují plastiky alegorií Ctností a Neřestí z dílny Matyáše Bernarda Brauna (1684 - 1738), umístěné na terasu před hospitálem v roce 1720. Jejich instalací symbolicky končí výstavba hospitálu, i když do dnešních dob prošel nesčetnými úpravami. Z dalších Braunových děl jmenujme osm obdivuhodných soch Blahoslavenství, anděle Blažené a Žalostné smrti či sochy Křesťanských bojovníků.  Kromě Brauna se na sochařské výzdobě areálu špitálu podílel i Nizozemec Bartholomeo Jacob Zwengs, následován Janem Bedřichem Kohlem Severou.

První převor milosrdných Narcis Schön dorazil do kukského hospitálu v roce 1743. Se svými spolubratry zde zřídil v první řadě lékárnu. Ta se nazývala U Granátového jablka, kteréžto je symbolem znovuzrození, obrození. V policích této druhé nejstarší zachované barokní apatyky ve střední Evropě nalezneme dodnes stojatky od dračí krve, račích ok či prášku z lebky oběšence.

Špitálníci - jak se kukští chovanci nazývali - nalezli svůj útulek po deseti mužích v prostorných pokojích západního křídla. Vykonávali pouze lehčí práce, nesměli si spílat a přít se, kdo sundal více nepřátel, dále navštěvovat kořalny, měli povinnost udržovat své věci čisté a především pilně navštěvovat každodenní mše svaté.


Hospitál fungoval až do roku 1938, kdy kvůli mnichovské dohodě museli milosrdní bratři se svými chovanci hospitální budovu opustit. Dům začal sloužit částečně jako sklad arizovaného majetku, byla sem přesunuta hospodářská škola z Liberce a provozováno vlastivědné muzeum. Od r. 1942 tu fungovala župní polepšovna pro mladistvé delikventy. Na samém konci války našly v domě útulek německé ženy a děti prchající před postupující Rudou armádou.

Po druhé světové válce přešla hospitální budova do správy ONV v Jaroměři. V jednom křídle se až do roku 2001 bádalo v pobočce krajského archivu Východočeského kraje. Ve druhém křídle do konce 60. let fungovala jedna z léčeben dlouhodobě nemocných. Centrální díl okolo kostela převzala po roce 1946 Národní kulturní komise.


Koncem 50. let začíná pozvolná a zdlouhavá cesta k záchraně barokního komplexu. Jejím nejvýznamnějším počinem byl jednoznačně přesun originálů soch Ctností a Neřestí do prostor bývalé nemocnice, dnešního lapidária, v roce 1984.

V roce 1946 se uskutečňují první organizované prohlídky soch před hospitálem a barokní lékárny uvnitř. Roku 1958 byla budova prohlášena kulturní památkou, ovšem s ohledem na tehdejší ideologii nesprávně jako Státní zámek Kuks. V roce 1995 - už jako hospitál - byla povýšena na národní kulturní památku.