Zámecká zahrada v Děčíně patří k zámku, který nechal barokně upravit v letech 1667-1673 hrabě Maxmilián Thun z Hohensteinu. Je dominantou města na vrcholu skalnatého návrší nad soutokem Labe s Ploučnicí. Od roku 1688 byl budován příjezdní koridor k zámku, zvaný Dlouhá jízda, a současně terasa nad ním, na níž byla vybudovaná "lóžová zahrádka", tvořící vyhlídkovou terasu vysoko nad městem s dalekým výhledem do romantické krajiny Děčínských stěn. Morper její autorství spolu s přestavbou zámku připisuje  Johannovi Bernardu Fisherovi z Erlachu.


Zahrada je uzavřená na jedné straně stěnou Dlouhé jízdy, rytmicky členěné edikulami, které se na protější straně zrcadlově opakují, ale navazují na parapetní zídku jako kapličky s otevřeným průhledem do krajiny. V ose zahrada vrcholí glorietem, který je architekturou schodiště vedoucího na vyhlídkovou terasu a vrcholí otevřenou branou. Celek je vyšperkován souborem devíti mytologických soch, čtyřmi lvi-štítonoši a barokními vázami, dílem Abrahama Felixe Kitzingera z roku 1683.Pozadím terasy a jejím vstupem je salla terrena s klenební freskou od Giuseppe Bragaglia z roku 1678. Pro hraběnku Marii Adelheidu dvorní zahradník Andreas Haas zahradu vysadil mnoha květinami.


Od druhé poloviny 19.století, kdy se zahradník František Jošt úspěšně věnoval pěstování růží, byla zahrada osazozána růžemi a zvána Růžovou zahradou. Arkádovou chodbou podle sally terreny se scházelo do barokní zahrady pod zámkem, kterou hrabě Maxmilián rozšířil až k dnešní Tyršově ulici. Výškový rozdíl zdůraznil umělý vodopád, padající do kamenné mušle o průměru 9m.

V letech 1841-62 proslavil zahradu František Jošt st. pěstováním tropických a subtropických rostlin, orchidejí, kamélií a dalších rostlin ve sklenících. Od roku 1828 byla zahrada přetvářena v krajinářský park, který je však dnes silně dotčen výstavbou rekreačního areálu. Celková rozloha všech zahrad byla 17 ha. V 60.letech 20.století byla obnovena Růžová zahrada a stala se jednou z nejzajímavějších našich zahrad italského typu.