Poličské muzeum pořádá přednášku "Císař a král Karel IV. a jeho místo v českých dějinách". Přednáška se koná již tento čtvrtek 20. října 2016 od 17.00 hodin v přednáškovém sále Centra B. Martinů v Poličce.
O nejvýznamnějším českém panovníkovi a důvodech, proč právě on na sebe upoutal tolik pozornosti,bude přednášet doc. PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D., teolog, kněz, církevní historik, vysokoškolský pedagog na KTF UK v Praze a vedoucí katedry kulturních a náboženských studií PdF Univerzity Hradec Králové.
Za vrcholné období dějin českých zemí je právem považována vláda císaře a krále Karla IV. ve třetí čtvrtině 14. století. České země, které stále ještě těžily ze své stříbrné konjunktury, se dotáhly mezi civilizačně nejvyspělejší země Evropy. Vznik univerzity a sítě škol, početné, bohaté a náročné vrstvy vzdělaných laických elit, příchod nových městských řádů františkánů a dominikánů a jejich rozvoj, zakládání nových klášterů a kapitul, to vše svědčilo o dobře a důkladně provedené christianizaci země a inkulturaci křesťanství do národních kultur českých zemí. Jen ve 14. století vzniklo v českých zemích několik překladů Bible do češtiny a několik, včetně toho nejstaršího, do němčiny. Nikoli náhodou se císař Karel vědomě hlásil k cyrilometodějské tradici, obnovil slovanskou liturgii v nově založeném klášteře Na Slovanech (Emauzy) a stejně intenzivně se hlásil k přemyslovskému dědictví v kultu svatého knížete Václava, věčného knížete české země. Stavby nových velkolepých kostelů ve městech jako Praha či Kutná Hora – a mohli bychom uvést desítky dalších – jen vnějškově vyjádřily deklarativně křesťanský ráz země.
Tento dynamický rozvoj nicméně měl své stíny. Příliš rychlé tempo civilizačního rozvoje, můžeme dokonce mluvit o přepálení tempa, vyvolal tenze, které pozdější krize umocnily a znemožnily jejich vyřešení jinak než krvavou náboženskou bouří. Kdyby nedošlo k oslabení společenského řádu a hodnot v důsledku velké morové epidemie v druhé polovině 14. století, která do českých zemí přišla sice opožděně, ale dosti intenzivně právě v době, kdy na trůn nastoupil slabý panovník, syn velkého císaře, Václav IV., mohly by se české dějiny ubírat jinými cestami. Ale to se již ocitáme mimo rámec historické vědy. Co se tedy stalo?
Nové bohatství měšťanů královských a poddanských měst a kvalitní síť církví spravovaných škol včetně univerzity vyprodukovaly novou vrstvu vzdělaných laiků. Tito lidé, kteří již měli k dispozici překlady evangelií do národních jazyků, měli oproti venkovské populaci obrovské, až nelidsky náročné (antropologicky nerealistické) požadavky na kvalitu života a služby církevních představitelů. Olej do ohně přiléval i zástup nezaměstnaných kleriků, tzv. kněžský proletariát, který nenacházel uplatnění, ale dokázal formulovat evangelijně inspirovanou radikální kritiku stávajícího stavu. Svým christianizačním úspěchem předchozích desetiletí a staletí si tak církev vychovala muže, kteří vyvolali krizi, kterou běžně v historiografii nazýváme reformací před reformací, fenomén, kdy se poprvé velká část jednoho národa a teritoria jedné země (část národa i země zůstala přece jen věrná katolické církvi) vymezila v odporu vůči katolické církvi a papežství, tento odpor měl úspěch a přetrval přes dvě staletí.
Turistickélisty.cz informovala Alena Jandlová, Městské muzeum a galerie Polička.
O nejvýznamnějším českém panovníkovi a důvodech, proč právě on na sebe upoutal tolik pozornosti,bude přednášet doc. PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D., teolog, kněz, církevní historik, vysokoškolský pedagog na KTF UK v Praze a vedoucí katedry kulturních a náboženských studií PdF Univerzity Hradec Králové.
Karel IV.
Za vrcholné období dějin českých zemí je právem považována vláda císaře a krále Karla IV. ve třetí čtvrtině 14. století. České země, které stále ještě těžily ze své stříbrné konjunktury, se dotáhly mezi civilizačně nejvyspělejší země Evropy. Vznik univerzity a sítě škol, početné, bohaté a náročné vrstvy vzdělaných laických elit, příchod nových městských řádů františkánů a dominikánů a jejich rozvoj, zakládání nových klášterů a kapitul, to vše svědčilo o dobře a důkladně provedené christianizaci země a inkulturaci křesťanství do národních kultur českých zemí. Jen ve 14. století vzniklo v českých zemích několik překladů Bible do češtiny a několik, včetně toho nejstaršího, do němčiny. Nikoli náhodou se císař Karel vědomě hlásil k cyrilometodějské tradici, obnovil slovanskou liturgii v nově založeném klášteře Na Slovanech (Emauzy) a stejně intenzivně se hlásil k přemyslovskému dědictví v kultu svatého knížete Václava, věčného knížete české země. Stavby nových velkolepých kostelů ve městech jako Praha či Kutná Hora – a mohli bychom uvést desítky dalších – jen vnějškově vyjádřily deklarativně křesťanský ráz země.
Tento dynamický rozvoj nicméně měl své stíny. Příliš rychlé tempo civilizačního rozvoje, můžeme dokonce mluvit o přepálení tempa, vyvolal tenze, které pozdější krize umocnily a znemožnily jejich vyřešení jinak než krvavou náboženskou bouří. Kdyby nedošlo k oslabení společenského řádu a hodnot v důsledku velké morové epidemie v druhé polovině 14. století, která do českých zemí přišla sice opožděně, ale dosti intenzivně právě v době, kdy na trůn nastoupil slabý panovník, syn velkého císaře, Václav IV., mohly by se české dějiny ubírat jinými cestami. Ale to se již ocitáme mimo rámec historické vědy. Co se tedy stalo?
Nové bohatství měšťanů královských a poddanských měst a kvalitní síť církví spravovaných škol včetně univerzity vyprodukovaly novou vrstvu vzdělaných laiků. Tito lidé, kteří již měli k dispozici překlady evangelií do národních jazyků, měli oproti venkovské populaci obrovské, až nelidsky náročné (antropologicky nerealistické) požadavky na kvalitu života a služby církevních představitelů. Olej do ohně přiléval i zástup nezaměstnaných kleriků, tzv. kněžský proletariát, který nenacházel uplatnění, ale dokázal formulovat evangelijně inspirovanou radikální kritiku stávajícího stavu. Svým christianizačním úspěchem předchozích desetiletí a staletí si tak církev vychovala muže, kteří vyvolali krizi, kterou běžně v historiografii nazýváme reformací před reformací, fenomén, kdy se poprvé velká část jednoho národa a teritoria jedné země (část národa i země zůstala přece jen věrná katolické církvi) vymezila v odporu vůči katolické církvi a papežství, tento odpor měl úspěch a přetrval přes dvě staletí.
Turistickélisty.cz informovala Alena Jandlová, Městské muzeum a galerie Polička.
(lh,turistickélisty.cz,foto Městské muzeum a galerie Polička)
