Chrám sv. Michala v Olomouci, dříve klášterní kostel dominikánů, patří k nejvýznamnějším olomouckým svatyním a výrazným dominantám městského panoramatu. Ve své historii, která je spojená s řádem dominikánů, prošel řadou stavebních proměn. Nejstarší užívanou budovou kláštera, kterou dominikánům daroval spolu s pozemkem král Václav I., byla kaple sv. Michala. Její podoba ani přesná poloha nejsou známy a z původních klášterních staveb ze 13. století se zachovaly pouhé fragmenty – klenby v barokní sakristii, okno a část portálu kapitulní síně a architektonické prvky druhotně použité ve zdivu kaple Navštívení Panny Marie (dnes sv. Alexia) a lodi kostela.


Už na počátku 13. století zde stávala kaple zasvěcená sv. archandělu Michaelovi, kterou český král, Václav I., daroval skupině dominikánů, kteří se na cestě z Itálie do Polska zastavili v Olomouci. Jejich příchod se datuje k roku 1230. Dominikáni si počínali velmi dobře, takže mohli místo nedostačující kaple postavit velký gotický kostel, který byl dokončen a posvěcen roku 1251. Tento gotický kostel ovšem natolik utrpěl za švédských válek, že se převor kláštera Antonín Peretius rozhodl kostel strhnout a na jeho základech s využitím velké části obvodového zdiva postavit kostel nový, barokní. Nový kostel začali budovat r. 1676.


Dokončen a posvěcen byl 12. května 1707 světícím biskupem olomouckým Juliem z Braidy. Císař Josef II. dvorským dekretem z roku 1784 klášter dominikánů zrušil, stejně jako řadu dalších klášterů a kostelů. Aby byl kostel zachráněn, stal se kostelem farním a z kláštera fara a kněžský seminář, který olomoučtí arcibiskupové ve dvou stavebních etapách rozšířili do mohutného stavebního komplexu dnešní podoby.


Stavitelem kostela byl císařský architekt Giovanni Pietro Tencalla. Ve stavbě kostela pokračoval další italský architekt Domenico Martinelli.  Kostel sv. Michala je specifický třemi kopulemi na ose kostela. V první kopuli od oltáře je v nástropní fresce znázorněn Bůh Otec jako Stvořitel, v té poslední (u varhan) Bůh Syn s vítězným křížem, a v té prostřední, symbolem holubice, jako láska spojující Otce a Syna třetí Božská osoba, Duch Svatý. Štukovou výzdobu interiéru navrhl Baltazar Fontana.


Kostel je dlouhý 60 metrů, široký 20 m a vysoký od dlažby po strop prostřední kopule 41, 2 m. U hlavního vchodu je mohutný kůr, který podpírají dva cherubové. Varhanní skříň je barokní. Varhanní stroj však z roku 1960 z Krnova – koncertní nástroj. Vzadu po stranách oltář Panny Marie v naději proti němu oltář sv. Šebestiána. Uprostřed kostela boční oltář sv. Filomeny a proti němu oltář sv. Jana Sarkandra z roku 1860 (rok beatifikace). Pozoruhodná je barokní kazatelna se stříškou.


Samostatná kaple sv Aleia u východního křídla ambitu byla původně zasvěcená Navštívení Panny Marie a údajně založená v roce 1380 Václavem z Doloplaz. Jde o jednolodní obdélný prostor s pětiboce ukončeným presbytářem zaklenutým jediným polem křížové klenby, od lodi odděleným lomeným vítězným obloukem. Z původní stavby zůstala zachována pouze její východní část a bohatě profilovaný portál. Vnější plášť presbytáře je opatřen dosud opěráky, gotická lomená okna mají neporušené kružby.


V kapli je epitaf z roku 1524 náležející Janu Eibenstockovi jako jeden z prvních dokladů renesance ve městě a pískovcová náhrobní deska Jiřího Valeriána Podstatského z Prusinovic. Hrobka rodiny Podstatských je od 17. století pod podlahou kaple.