Znojemské podzemí patří k unikátním historickým památkám nejen v České Republice, ale i v rámci střední Evropy.  Jedná se o systém podzemních chodeb a sklepů, který je dlouhý téměř 27 km a má až 4 patra. Ze dvou v podzemí nalezených letopočtů dnes předpokládáme, že počátek budování chodeb spadá do přelomu 14. a 15. století. Každý z obytných domů měl podzemní prostory, sloužící patrně k hospodářským účelům. Středověké Znojmo bylo město bohaté jednak svou polohou, která zaručovala dobrou úrodu chutného vína i ostatních zemědělských produktů, jednak tím, že leželo na důležité obchodní cestě a bylo proto význačným obchodním střediskem. Pro vhodné uložení zboží byly tedy podzemní chodby po všech směrech výhodné.


Podzemní chodby byly budovány a propojovány původně na ploše 35 až 40 hektarů pod historickým jádrem města. Na stavbě se podíleli nádeníci, dělníci a městská čeleď, jeden z nálezů dosvědčuje také podíl jihlavských havířů, odborníků na horní díla. Používaly se jednoduché prostředky: sekáč, mlátek, špičák a prostředky k vynášení vyrubaného materiálu. Při budování podzemních chodeb bylo odtěženo okolo 50 až 55 tisíc krychlových metrů rostlé, pevné, tvrdé skály. Nevíme přesně, kam byl vytěžený materiál ukládán. Můžeme jen předpokládat, že větší kusy, pevné a odolné, tvarem vhodné byly používány při dobudování, rekonstrukci a opravách rozsáhlých městských hradeb.


Mnoho spekulativních závěrů se týkalo původně strategického a obranného účelu těchto chodeb. V době, kdy mělo Znojmo výsadní postavení v řetězu hraničních pevností, převzaly chodby znojemského podzemí roli důležitého a nedílného článku pevnostního systému města. Je pozoruhodné, že v žádném archívu ani v městské kronice nejsou dochovány plány znojemských chodeb. Je to možno vysvětlit tím, že město dobře střežilo svůj systém obrany a plán chodeb byl velmi úzkému okruhu osob městské správy. Předpokladu o využívání chodeb pro obranu města v dobách války nasvědčuje i jejich mimořádně spletitý a nepřehledný systém, jak horizontálním, tak i vertikálním směru.


Za povšimnutí jistě stojí i problém cirkulace podzemních vod. Jejich větší část přitéká do podzemí průlinami v sedimentech a puklinami v pevných horninách. V podzemí byla voda jímána v celé řadě studní a spojena s důmyslnou odvodňovací štolou - tzv. jezuitským vodovodem. Název není odvozen od toho, že by se jezuité bezprostředně, fyzicky podíleli na jeho budování. Je však třeba říci, že vybudování tohoto důmyslného objektu, který zásoboval Znojmo pitnou vodou i v dobách zlých, patří ke světlým stránkám působení jezuitského řádu ve Znojmě. Je to systém hlavního tahu a vedlejších větví, které zasahují do různých čtvrtí středověkého města a ve spojitosti se studnami , kašnami a jímkami sváděly prameništi vody z okolí Mansberka severně od města. Vybudování vodovodu bylo snad ještě obtížnější než ostatních chodeb již proto, že trasa vodovodu byla vedena více než jeden kilometr mimo hradby města ve zvlášť zbudované chodbě v měkčích písčitých horninách za městem.


Další zajímavostí je rozlehlý dvoulodní sál pod bývalou budovu radnice (dnes na tomto místě stojí obchodní dům DYJE) zaklenutý lomovým kamenem do středních pilířů. Dá se předpokládat, že ve spodnějším patře byla středověká mučírna s kobkami.

Podzemí ve Světlé nad Sázavou je dokladem zručnosti našich předků

Postupným zanášením podzemních prostor po 2. světové válce, zejména v souvislosti s odklizením ruin po bombardování, došlo k narušení odvodňovacího systému podzemních vod. Její působení se projevilo v počátku 60. let, kdy došlo na mnoha místech k havarijnímu stavu městské zástavby a komunikací. Proto bylo roku 1963 a 1965 započato se systematickým průzkumem a rozsáhlou sanací znojemského podzemí. Výstavba obchodního střediska porušila využívanou část chodeb a některé byly i zrušeny. Podobně bylo množství chodeb zazděno nebo zasypáno již v historické době. Všechny sanační stavební zásahy jsou řešeny se snahou o zachování co největší věrnosti tvarů a povrchu chodeb, které jsou významným stavebně historickým dokumentem o způsobu středověkého štolování.