Výstava v prostorách Dietrichsteinského paláce v Brně přiblíží a zhodnotí celoživotní loutkářskou tvorbu významných českých divadelníků, resp. legend českého loutkového divadla – řezbáře a loutkáře Františka Vítka (*1929) a výtvarnice a loutkářky Věry Vítkové-Říčařové (*1936). Nabídne především loutky a scény z hradeckého divadla DRAK, kde se Vítkovi poznali a strávili zde podstatnou část svého uměleckého života.

Půjde o skvosty loutkové umělecké tvorby (výtvarné i divadelní) z tohoto období, například loutky z inscenace Krysařova píšťala (1970), Žabák hrdina (1968) nebo kompletní scénografie k inscenaci Enšpígl (1974). Autentické exponáty doplní další materiál jako fotografie, plakáty aj. Výstava také dále ukáže artefakty i průvodní materiál z pozdějšího tvůrčího období Vítkových, kdy odešli z DRAKu a vydali se na cestu „svobodných umělců“. Realizace v Moravském zemském muzeu bude obohacena některými k tomu účelu zhotovenými replikami nedochovaných scén pro aranžmá solitérních loutek (např. Faust), dále obsažnějšími texty a také doprovodným programem.


Věra Vítková Říčařová absolvovala Vyšší uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Bechyni. Poté studovala na loutkářské katedře při Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze obor loutkoherectví. Krátce jako loutkoherečka působila v Krajském loutkovém divadle Radost v Brně, v letech 1959-1981 s krátkou přestávkou ve Východočeském loutkovém divadle (později DRAK). Zde nejenom hrála a záhy se profilovala jako znamenitá spontánní loutkoherečka s osobitým nadáním pro animaci loutky a mimořádným smyslem pro imaginaci, ale navrhovala též působivé scény, loutky a kostýmy. Z jejích úspěšných scénografických realizací připomeňme alespoň inscenace Tygříček (1964), Žabák hrdina (1968) a Štístko Bonaventura aneb Bonaventura zvěrolékařem proti své vůli (1973). Zejména v Tygříčkovi a Žabáku hrdinovi (obě inscenace režíroval Miroslav Vildman) přinesla Věra Říčařová nové nekonvenční scénografické pojetí, jak v zjednodušených stylizovaných a otevřených scénách, tak v naivistických velmi působivých loutkách, vycházejících z dětských představ a fantazie. Konkrétně Tygříčka sama považuje ve své tvorbě za nejzdařilejší práci.

František Vítek se vyučil řezbářem u vyhlášeného brněnského řezbáře a sochaře mistra Jaroslava Vaňka. Roku 1949 úspěšně absolvoval zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru sochařství prof. Bedřicha Stefana. Nemoc ovšem toto studium zhatila. František Vítek pracoval krátce v továrně na výrobu hudebních nástrojů Cremona v Lubech u Chebu, jako „nepřizpůsobivý“ vojín přes dva roky v černouhelných dolech ve Zbůchu u Plzně. Po krátkých loutkářských anabázích v Lubech a Mariánských Lázních se uchytil na podzim roku 1955 jako řezbář, soustružník a technolog loutek v Krajském loutkovém divadle Radost v Brně. Po třech letech odešel s Vladimírem Matouškem do Hradce Králové, kde se výrazně podílel na zrodu tehdy nejmladšího československého statutárního loutkového divadla, záhy věhlasného DRAKu. Pracoval zde jako vedoucí umělecko-technického provozu a výtvarník. Měl zásadní podíl na vybudování dílny a jeviště, resp. divadelního sálu. Jako řezbář a výtvarník realizoval v DRAKu scénické výpravy a loutky k téměř třiceti inscenacím, z nichž nejvýznamnější představují např. Pohádka z kufru (1964), Krysařova píšťala (1970), Čaroděj ze země Oz (1971), Johanes doktor Faust (1971) a Enšpígl (1974). Scény a precizně řezbované poetické loutky Františka Vítka představují v českém loutkářství jistý návrat k sochařské a řezbářské tradici. Vycházejí z obdivu k lidovému umění a marionetovému divadlu. Ve Vítkově tvorbě se zrcadlí řemeslná poctivost někdejšího řemeslného loutkářského řezbáře s neohraničenou fantazií svobodného umělce.

Manželé Vítkovi odešli z Východočeského loutkového divadla DRAK v roce 1981 a vydali se nelehkou cestou svobodného povolání. Jelikož nebyli ochotni k žádným politickým ani uměleckým kompromisům, znamenalo to v podmínkách totalitního režimu hodně těžké živobytí. Vsadili zejména na svoji inscenaci PIŠKARDENDULÁ, podtitul Josefe! (1977), jíž ohromovali publikum i recenzenty, kteří si s ní ovšem z hlediska klasifikace nevěděli rady. Mnozí ji ani nepovažovali za divadlo. Jak sami Vítkovi deklarují, „chudoba“ se stala i jejich divadelním programem, tedy ve smyslu užívání jednoduchých střídmých nestrojených prostředků a postupů. Teprve po roce 1989 se neblahá existenční situace zlepšila, Vítkových se „ujalo“ pražské populární divadlo Archa v čele s ředitelem Ondřejem Hrabem. Kromě výsady zde hrát podnikli s Archou řadu zahraničních turné i do exotických zemí. Výstava probíhá od 12. října 2016 do 30. dubna 2017.

Turistickélisty.cz informovala Eva Pánková,PR, Moravské zemské muzeum.