V roce 1902 publikoval v pražském tisku velkokavárník Adolf Pelc inzerát: „Velectěnému obecenstvu! K nastávající kavárenské saisoně dovoluji velect. p. t. obecenstvo upozornit na svou nově zřízenou kavárnu Louvre s uctivou prosbou o věnování vážené přízně. Závod můj co do rozsáhlosti a moderního zařízení jest jediný svého druhu v Rakousku-Uhersku.“
Palác Louvre od té doby patřil spolu s Národním divadlem mezi perly bývalé Ferdinandovy, dnešní Národní třídy. Na jeho luxusní fasádě se skvěly nápisy ve světových jazycích. U vchodu stával portýr a impozantní schody vedly, stejně jako dnes, k velkokavárně otevřené už od rána.
Pelcův podnik měl punc světovosti. Velká okna a zrcadla, dva sály s kulečníky americké soustavy, perfektní pro Pražský biliárový klub, nebo šachové a karetní herny, odkud hráči při policejní šťáře mizeli tajnou chodbou do Spálené ulice. Až exotické barvy tu evokoval černošský pikolík Kristian. Psalo se o něm jako o prvním barevném Čechoslovákovi s výrazně vlasteneckými sklony.
Louvre však zářil hlavně samotnými hosty. Svého času tu sedával Albert Einstein, herec Eduard Vojan, spisovatelé Max Brod a Franz Kafka. Spisovatele a novináře si Louvre hýčkal písárnou s telefonem, možná proto tady v únoru 1925 proběhla ustavující valná hromada československého PEN klubu s prvním předsedou Karlem Čapkem a čestným hostem T. G. Masarykem. Velkoryse rozmáchlý prostor kavárny jako by myšlenky nakladatelů, spisovatelů a tvůrců tříbil. Café Louvre zkrátka mělo svůj genius loci.
„Pražská kavárna je památka, rezervace a měla by zůstat chráněnou rezervací, proto, že to je locus genií,“ napsal v roce 1923 Karel Čapek – locus je česky místo. Louvre zkrátka přitáhl pražský intelektuální svět. Jeho slávu zadusil po 46 letech v roce 1948 Vítězný únor. Mobiliář kavárny byl okázale defenestrován na ulici a noblesu vystřídal Státní podnik Potrubí.
Když Obvodní podnik bytového hospodářství (OPBH) Prahy 1 vypsal v roce 1991 výběrové řízení na pronájem prostoru, stihl Sylvio Spohr právě dobu prohlídek. „Přišel jsem do sálu, který byl vlastně chodbičkou s pozůstatky kanceláří po straně, na stropě zářivky, stopy bývalé honosné kavárny byly jen letmé. O historii místa tehdy nikdo příliš nevěděl. Zadal jsem tedy rekonstrukci architektovi a v prosinci 1992 jsme otevřeli Café restaurant Ganys. Hned od počátku to měla být kombinace restaurace a kavárny s vídeňskou inspirací, poskytující celodenní servis včetně snídaní, v té době dost neobvyklých, a proto dlouhou dobu prodělečných.
A pak se začali objevovat první hosté a pamětníci se slovy o bývalé slávě kavárny Louvre. V ruce měli noviny se starou reklamou nebo dobové pohlednice – každá ukazovala jinou podobu Louvru, upravenou majiteli podle odpovídající módní poptávky. Jak ke mně přicházely informace, hledal jsem dál, procházel archivy a pochopil, že nejdříve musím vydělat na opravdu zásadní rekonstrukci. První tři roky byly bojem o přežití, kombinací velkého nadšení a naivity, nedostatku financí, nezkušenosti a toho, že je kavárna ve druhém patře. Museli jsme naučit hosty za námi vystoupat.“
V roce 1995 pak dostali hosté ke kávě leták anoncující novou rekonstrukci podniku a také hlasovací lístek o možnosti návratu původního názvu – Café Louvre. Většina hlasů byla pro, podniku se vrátilo jeho původní jméno i historická kontinuita. „Chtěli jsme znovu naplnit obsah pojmu velkokavárna. Zachovat tradiční kavárenské sporty, oprášit náš osmdesát let starý stolní hokej, domino nebo šachy. Snažit se připomínat jednoduchá jídla a věci, které dávno vymizely. Tureckou kávu v džezvě, vídeňskou kávu odkazující Meinlovým středoevropským pražením na Vídeň. Obnovili jsme tradici čajů o páté s celým britským rituálem. Naši zákazníci jsou tradicionalisté a pomáhají nám ctít tradiční hodnoty, starým věcem vdechuji život rád i já.“
Když se ale dnes v Café Louvre kolem sebe rozhlédnete, pojmy „tradiční a staré věci“ nijak neodráží věk hostů, i když historie kavárenství je tu brána s téměř muzejní pečlivostí. Plakáty starých kaváren lemují zdi už na schodech a ve vestibulu můžete postát u mapy s retro telefonem vyprávějícím příběhy kávy v Praze.
(Text a nové fotografie jsou z knihy nakladatelství Prakul Production – PRAŽSKÁ KUCHAŘKA, vydané v roce 2015)
(
Palác Louvre od té doby patřil spolu s Národním divadlem mezi perly bývalé Ferdinandovy, dnešní Národní třídy. Na jeho luxusní fasádě se skvěly nápisy ve světových jazycích. U vchodu stával portýr a impozantní schody vedly, stejně jako dnes, k velkokavárně otevřené už od rána.
Pelcův podnik měl punc světovosti. Velká okna a zrcadla, dva sály s kulečníky americké soustavy, perfektní pro Pražský biliárový klub, nebo šachové a karetní herny, odkud hráči při policejní šťáře mizeli tajnou chodbou do Spálené ulice. Až exotické barvy tu evokoval černošský pikolík Kristian. Psalo se o něm jako o prvním barevném Čechoslovákovi s výrazně vlasteneckými sklony.
Louvre však zářil hlavně samotnými hosty. Svého času tu sedával Albert Einstein, herec Eduard Vojan, spisovatelé Max Brod a Franz Kafka. Spisovatele a novináře si Louvre hýčkal písárnou s telefonem, možná proto tady v únoru 1925 proběhla ustavující valná hromada československého PEN klubu s prvním předsedou Karlem Čapkem a čestným hostem T. G. Masarykem. Velkoryse rozmáchlý prostor kavárny jako by myšlenky nakladatelů, spisovatelů a tvůrců tříbil. Café Louvre zkrátka mělo svůj genius loci.
„Pražská kavárna je památka, rezervace a měla by zůstat chráněnou rezervací, proto, že to je locus genií,“ napsal v roce 1923 Karel Čapek – locus je česky místo. Louvre zkrátka přitáhl pražský intelektuální svět. Jeho slávu zadusil po 46 letech v roce 1948 Vítězný únor. Mobiliář kavárny byl okázale defenestrován na ulici a noblesu vystřídal Státní podnik Potrubí.
Když Obvodní podnik bytového hospodářství (OPBH) Prahy 1 vypsal v roce 1991 výběrové řízení na pronájem prostoru, stihl Sylvio Spohr právě dobu prohlídek. „Přišel jsem do sálu, který byl vlastně chodbičkou s pozůstatky kanceláří po straně, na stropě zářivky, stopy bývalé honosné kavárny byly jen letmé. O historii místa tehdy nikdo příliš nevěděl. Zadal jsem tedy rekonstrukci architektovi a v prosinci 1992 jsme otevřeli Café restaurant Ganys. Hned od počátku to měla být kombinace restaurace a kavárny s vídeňskou inspirací, poskytující celodenní servis včetně snídaní, v té době dost neobvyklých, a proto dlouhou dobu prodělečných.
A pak se začali objevovat první hosté a pamětníci se slovy o bývalé slávě kavárny Louvre. V ruce měli noviny se starou reklamou nebo dobové pohlednice – každá ukazovala jinou podobu Louvru, upravenou majiteli podle odpovídající módní poptávky. Jak ke mně přicházely informace, hledal jsem dál, procházel archivy a pochopil, že nejdříve musím vydělat na opravdu zásadní rekonstrukci. První tři roky byly bojem o přežití, kombinací velkého nadšení a naivity, nedostatku financí, nezkušenosti a toho, že je kavárna ve druhém patře. Museli jsme naučit hosty za námi vystoupat.“
V roce 1995 pak dostali hosté ke kávě leták anoncující novou rekonstrukci podniku a také hlasovací lístek o možnosti návratu původního názvu – Café Louvre. Většina hlasů byla pro, podniku se vrátilo jeho původní jméno i historická kontinuita. „Chtěli jsme znovu naplnit obsah pojmu velkokavárna. Zachovat tradiční kavárenské sporty, oprášit náš osmdesát let starý stolní hokej, domino nebo šachy. Snažit se připomínat jednoduchá jídla a věci, které dávno vymizely. Tureckou kávu v džezvě, vídeňskou kávu odkazující Meinlovým středoevropským pražením na Vídeň. Obnovili jsme tradici čajů o páté s celým britským rituálem. Naši zákazníci jsou tradicionalisté a pomáhají nám ctít tradiční hodnoty, starým věcem vdechuji život rád i já.“
Když se ale dnes v Café Louvre kolem sebe rozhlédnete, pojmy „tradiční a staré věci“ nijak neodráží věk hostů, i když historie kavárenství je tu brána s téměř muzejní pečlivostí. Plakáty starých kaváren lemují zdi už na schodech a ve vestibulu můžete postát u mapy s retro telefonem vyprávějícím příběhy kávy v Praze.
(Text a nové fotografie jsou z knihy nakladatelství Prakul Production – PRAŽSKÁ KUCHAŘKA, vydané v roce 2015)
(
kp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
Email
Tisk
