Nepomuk leží v jihovýchodní části Plzeňského kraje, ve vzdálenosti 35 km od Plzně a 25 km od Klatov. Nepomuk, v jehož pozadí se zdvihá vrch se známým zámkem Zelená Hora a vysoko vztyčené pásy nedalekých Brd, patří díky bohaté historii, malebné okolní přírodě, množství památek mezi vyhledávané turistické cíle. Světový věhlas přinesl městu místní rodák sv. Jan Nepomucký (+1393).
Nejstarší písemná zmínka o Nepomuku souvisí se založením nedalekého cisterciáckého kláštera v roce 1144. Již dříve existující osada Nepomuk, původně zvaná Pomuk, se postupně stala trhovou vsí a centrem správy, řemesel a obchodu pro rozlehlou klášterní doménu.
Ve 13. století bylo uděleno Nepomuku hrdelní právo. Tradice klade do míst dnešního města dvě starší osady - Přesanice a Pomuk. Vlastní konstituování Nepomuka, jakožto osídlení městského typu, souvisí pravděpodobně se vznikem a rozvojem stříbrných dolů a rýžováním zlata, jehož pozůstatky jsou ve zdejší krajině dodnes patrné. V okolí hlavního náměstí se nachází síť středověkých štol a podzemních chodeb.
Náměstí v Nepomuku kolem roku 1930
Původní trhová ves obdržela nejpozději roku 1413 městská práva, jako město byla označována ovšem již ve 14. století. V roce 1420 došlo k vypálení kláštera husity a jeho majetek přešel do rukou Švamberků a posléze Šternberků. Díky vrchnosti i samotným panovníkům získalo město rozsáhlé právo várečné i právo konání dvou několikadenních výročních trhů. Největší rozvoj města je spjat s obdobím baroka, kdy byl Nepomuk význačným poutním místem. Roku 1730 určil císař Karel VI. aby Nepomuk, zvaný někdy městem a jindy městečkem, měl již nastálo titul města. Od poloviny 19. století byl Nepomuk téměř sto let sídlem okresního soudu.
První zmínka o původním hradu pochází z nařízení krále Přemysla Otakara II. z roku 1221. Na konci roku 1419 opevňoval kopec Mikuláš z Husi, který horu pojmenoval Olivetskou. Roku 1420 bylo nedokončené hradiště dobyto Bohuslavem ze Švamberka. Pravděpodobně ještě před rokem 1564 držel Zelenou Horu Zdeněk ze Šternberka. Dne 28. listopadu 1465 se zde konalo setkání českých pánů, kteří byli v opozici k českému králi Jiřímu z Poděbrad, a zformovali zde tzv. zelenohorskou jednotu.
Po roce 1529 král zapsal hrad Zdeňku Lvovi z Rožmitálu. Již roku 1536 však drží hrad znovu Šternberkové. Dnešní zámek stoji na místě hradu, který byl v letech 1669–1696 přestavěn rodem Šternberků na barokní zámek, v jehož areálu býval poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Od roku 1726 byl ve vlastnictví Martiniců a pak od roku 1784 Colloredo-Mansfeldů. V letech 1852 až 1931 byl zámek ve vlastnictví rodu Aueršperků, poté jej zakoupili manželé Plavcovi a roku 1938 se stal majitelem Karel Blažek. Protože nezaplatil státu převodní poplatky, připadl zámek do majetku státu. Do roku 1947 byly pro veřejnost otevřeny zámecké sbírky. Po roce 1948 sloužil armádě a byl sídlem pomocného technického praporu. V roce 1990 areál opustila československá armáda a v roce 1992 zámek převzala obec Klášter, která ho postupně rekonstruuje.
Dnešní zámek, bývalý hrad se zachovalým starým opevněním, s baštami, branami, arkýři a vysokými zdmi, které pamatují „husitského krále“ Jiříka, uvábí každého svou polohou. Se jménem Zelené hory ozve se v naší duši: Libušin soud! Odbojná jednota zelenohorská!
Komnaty byly i útulkem paní Slavatové z Martinic, když jejího muže vyhodili z oken pražského Hradu, spal tu vítěz bělohorský Maxmilián, vévoda bavorský. Procházíme-li komnatami, kde spávali císařové a císařovny, kde žili pyšní Šternberkové, zejména Václav Vojtěch, budovatel známého zámku v Tróji u Prahy, president apelací, které odsoudily Kozinu, vlídný hostitel vlasteneckého jesuity Balbína, milovník umění . . .
Chodby i schodiště bývaly plné loveckých trofejí, v sálech pak mnoho obrazy, rytin, vykládaný nábytek. Velká knihovna, hudební salon, muzeum, divadlo ve svérázném lidovém stylu plzeňském, a opět nové chodby a sály, sbírky porcelánu, majoliky, cínu, vycpávek, parohů a lovecké kořisti. Zámek doplňoval park s alpskou květenou a vyhlídkou „staré kněžny“ na rozkošnou scenerii podbrdskou. Bohužel musíme napsat, že to bývalo a možná časem i zase bude.
Nejstarší písemná zmínka o Nepomuku souvisí se založením nedalekého cisterciáckého kláštera v roce 1144. Již dříve existující osada Nepomuk, původně zvaná Pomuk, se postupně stala trhovou vsí a centrem správy, řemesel a obchodu pro rozlehlou klášterní doménu.
Ve 13. století bylo uděleno Nepomuku hrdelní právo. Tradice klade do míst dnešního města dvě starší osady - Přesanice a Pomuk. Vlastní konstituování Nepomuka, jakožto osídlení městského typu, souvisí pravděpodobně se vznikem a rozvojem stříbrných dolů a rýžováním zlata, jehož pozůstatky jsou ve zdejší krajině dodnes patrné. V okolí hlavního náměstí se nachází síť středověkých štol a podzemních chodeb.
Původní trhová ves obdržela nejpozději roku 1413 městská práva, jako město byla označována ovšem již ve 14. století. V roce 1420 došlo k vypálení kláštera husity a jeho majetek přešel do rukou Švamberků a posléze Šternberků. Díky vrchnosti i samotným panovníkům získalo město rozsáhlé právo várečné i právo konání dvou několikadenních výročních trhů. Největší rozvoj města je spjat s obdobím baroka, kdy byl Nepomuk význačným poutním místem. Roku 1730 určil císař Karel VI. aby Nepomuk, zvaný někdy městem a jindy městečkem, měl již nastálo titul města. Od poloviny 19. století byl Nepomuk téměř sto let sídlem okresního soudu.
První zmínka o původním hradu pochází z nařízení krále Přemysla Otakara II. z roku 1221. Na konci roku 1419 opevňoval kopec Mikuláš z Husi, který horu pojmenoval Olivetskou. Roku 1420 bylo nedokončené hradiště dobyto Bohuslavem ze Švamberka. Pravděpodobně ještě před rokem 1564 držel Zelenou Horu Zdeněk ze Šternberka. Dne 28. listopadu 1465 se zde konalo setkání českých pánů, kteří byli v opozici k českému králi Jiřímu z Poděbrad, a zformovali zde tzv. zelenohorskou jednotu.
Po roce 1529 král zapsal hrad Zdeňku Lvovi z Rožmitálu. Již roku 1536 však drží hrad znovu Šternberkové. Dnešní zámek stoji na místě hradu, který byl v letech 1669–1696 přestavěn rodem Šternberků na barokní zámek, v jehož areálu býval poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Od roku 1726 byl ve vlastnictví Martiniců a pak od roku 1784 Colloredo-Mansfeldů. V letech 1852 až 1931 byl zámek ve vlastnictví rodu Aueršperků, poté jej zakoupili manželé Plavcovi a roku 1938 se stal majitelem Karel Blažek. Protože nezaplatil státu převodní poplatky, připadl zámek do majetku státu. Do roku 1947 byly pro veřejnost otevřeny zámecké sbírky. Po roce 1948 sloužil armádě a byl sídlem pomocného technického praporu. V roce 1990 areál opustila československá armáda a v roce 1992 zámek převzala obec Klášter, která ho postupně rekonstruuje.
Dnešní zámek, bývalý hrad se zachovalým starým opevněním, s baštami, branami, arkýři a vysokými zdmi, které pamatují „husitského krále“ Jiříka, uvábí každého svou polohou. Se jménem Zelené hory ozve se v naší duši: Libušin soud! Odbojná jednota zelenohorská!
Komnaty byly i útulkem paní Slavatové z Martinic, když jejího muže vyhodili z oken pražského Hradu, spal tu vítěz bělohorský Maxmilián, vévoda bavorský. Procházíme-li komnatami, kde spávali císařové a císařovny, kde žili pyšní Šternberkové, zejména Václav Vojtěch, budovatel známého zámku v Tróji u Prahy, president apelací, které odsoudily Kozinu, vlídný hostitel vlasteneckého jesuity Balbína, milovník umění . . .
Chodby i schodiště bývaly plné loveckých trofejí, v sálech pak mnoho obrazy, rytin, vykládaný nábytek. Velká knihovna, hudební salon, muzeum, divadlo ve svérázném lidovém stylu plzeňském, a opět nové chodby a sály, sbírky porcelánu, majoliky, cínu, vycpávek, parohů a lovecké kořisti. Zámek doplňoval park s alpskou květenou a vyhlídkou „staré kněžny“ na rozkošnou scenerii podbrdskou. Bohužel musíme napsat, že to bývalo a možná časem i zase bude.
(kp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
