Cestování je pro nás v dnešní době naprostou samozřejmostí. Dnes se rozhodneme a zítra už jsme na druhé straně Evropy, v Americe, Japonsku, prostě kde chceme. Takové možnosti ale před sto lety vůbec nebyly a co teprve takové cestování v dobách ještě dřívějších.
Cestování pro zábavu naši předkové neznali. Cestovali za obchodem, za řemeslem, za studiemi, nebo z nějaké vážné osobní nutnosti. Cestování bývalo neuvěřitelně obtížné a nebezpečné hlavně díky množství lupičů. Cestovalo se buď v sedle na koni, nebo na voze. Kdo je neměl, musel pěšky.
Zámožní lidé cestovali ve vozech komorních, ale vozy komorní podle našich pojmů byly něco jako bedny na kolech, ze kterých byl po obou stranách otvor pro vstupování do vozu. Lehounce na perech, jako pozdější kočáry, se komorní vůz nevznášel, obyčejně seděl dosti pevně na osách a jeho drkotáni po kamenech bylo asi dost nepříjemné. V knize pana Ctibora z Cimburka z roku 1539 se sice již píše o nějakém voze, který byl visutý, poduškami obložený a pobitý a paní v něm sedící na polštářích měla „rozkošné kolébáni“, ale obrázky v knize páně Ctiborově však ukazuji, že byly tehdejší vozy jen zabedněné pevné truhlíky.
Rakouský poštovský rychlík
Vůz komorní byl tak těžký, že čtyři koně měli co tahat. Je jasné, že v těžkých vozech ubývalo cesty pomalu. Jiří Sultys z Felsdorfu jel v roce 1621 z Kutné Hory do Vidně. Vyjel 12. března a dojel 20. Cesta do Vidně tedy trvala 8 dni, a to se neloudal, spěchal. Bohatí pánové také cestovali v „senftě“ čili „lůžku nosícím“. Senftu nesli buď statni mužové, kteří něco unesli, nebo drobnější zvířata. Na přiklad arciknížete Maxmiliána roku 1610 nesli v senftě z Vidně do Třeboně mezkové.
Kdo neměl na cestu svůj vůz, najal si vozataje. Ačkoli konšelé kteréhokoli města se snažili vozataje úředními sazbami držet na přijatelných cenách, byla přece cesta s nimi dosti drahá, protože každý chtěl nad taxu zpropitné a stravné. Ve Dvoře Králové konšelé roku 1516 na přiklad ustanovili, aby za odvezení do Prahy platila osoba vozataji 20 grošů míšeňských. Když dal cestující vozkovi jen 10 grošů zpropitného, vzrostl jeho plat na půl kopy grošů (na 30). Nejméně dalších 30 grošů pak stála ještě jeho strava. Náklady na jednu cestu se tak vyšplhaly na jednu kopu. Pro porovnání tehdejší celoroční plat učitele byl 16 kop (960 grošů). Kolikrát si mohl z Králova Dvora vyjet do Prahy.
Již v XVI. století, kdy v rakouských zemích vznikla pošta, se dalo cestovat i s poštovními vozy, ale jejich kapacita byla omezená. Z počátku dokonce přijímaly do ochrany jen jízdní cestující. Zajímavé je, že lidé v první polovině osmnáctého století, kdy se začala rozvíjet železniční doprava, se dlouho báli používat železnici, protože považovali jízdu po ní za nebezpečnou.
Cestování pro zábavu naši předkové neznali. Cestovali za obchodem, za řemeslem, za studiemi, nebo z nějaké vážné osobní nutnosti. Cestování bývalo neuvěřitelně obtížné a nebezpečné hlavně díky množství lupičů. Cestovalo se buď v sedle na koni, nebo na voze. Kdo je neměl, musel pěšky.
Zámožní lidé cestovali ve vozech komorních, ale vozy komorní podle našich pojmů byly něco jako bedny na kolech, ze kterých byl po obou stranách otvor pro vstupování do vozu. Lehounce na perech, jako pozdější kočáry, se komorní vůz nevznášel, obyčejně seděl dosti pevně na osách a jeho drkotáni po kamenech bylo asi dost nepříjemné. V knize pana Ctibora z Cimburka z roku 1539 se sice již píše o nějakém voze, který byl visutý, poduškami obložený a pobitý a paní v něm sedící na polštářích měla „rozkošné kolébáni“, ale obrázky v knize páně Ctiborově však ukazuji, že byly tehdejší vozy jen zabedněné pevné truhlíky.
Vůz komorní byl tak těžký, že čtyři koně měli co tahat. Je jasné, že v těžkých vozech ubývalo cesty pomalu. Jiří Sultys z Felsdorfu jel v roce 1621 z Kutné Hory do Vidně. Vyjel 12. března a dojel 20. Cesta do Vidně tedy trvala 8 dni, a to se neloudal, spěchal. Bohatí pánové také cestovali v „senftě“ čili „lůžku nosícím“. Senftu nesli buď statni mužové, kteří něco unesli, nebo drobnější zvířata. Na přiklad arciknížete Maxmiliána roku 1610 nesli v senftě z Vidně do Třeboně mezkové.
Kdo neměl na cestu svůj vůz, najal si vozataje. Ačkoli konšelé kteréhokoli města se snažili vozataje úředními sazbami držet na přijatelných cenách, byla přece cesta s nimi dosti drahá, protože každý chtěl nad taxu zpropitné a stravné. Ve Dvoře Králové konšelé roku 1516 na přiklad ustanovili, aby za odvezení do Prahy platila osoba vozataji 20 grošů míšeňských. Když dal cestující vozkovi jen 10 grošů zpropitného, vzrostl jeho plat na půl kopy grošů (na 30). Nejméně dalších 30 grošů pak stála ještě jeho strava. Náklady na jednu cestu se tak vyšplhaly na jednu kopu. Pro porovnání tehdejší celoroční plat učitele byl 16 kop (960 grošů). Kolikrát si mohl z Králova Dvora vyjet do Prahy.
Již v XVI. století, kdy v rakouských zemích vznikla pošta, se dalo cestovat i s poštovními vozy, ale jejich kapacita byla omezená. Z počátku dokonce přijímaly do ochrany jen jízdní cestující. Zajímavé je, že lidé v první polovině osmnáctého století, kdy se začala rozvíjet železniční doprava, se dlouho báli používat železnici, protože považovali jízdu po ní za nebezpečnou.
(kp,sportovnilisty.cz,foto:arch.)
