Žádný návštěvník Prahy by neměl vynechat prohlídku Václavského náměstí, historického i současného centra našeho hlavního města.
Řada turistů, hlavně těch zahraničních, si před návštěvou Prahy koupí nějakého průvodce a přečte si základní informace o městě, které chce navštívit. Jak ale vypadalo Václavské náměstí řekněme před sto, dvě stě lety, tam nenajde. Kdybychom se zeptali Pražanů, kteří zde každodenně chodí, tak by asi mnohý zůstal v rozpacích, a nevěděl by co odpovědět.
Ještě v devatenáctém století to vlastně nebylo Václavské náměstí, ale Koňský trh. Skutečně se tu podle zápisů již od roku 1362 konaly trhy na koně. Teprve Karel Havlíček Borovský se zasloužil o nynější jméno tohoto náměstí. Když totiž roku 1848 slíbil rakouský císař Ferdinand I. Dobrotivý udělit konstituci, navrhl Havlíček v „Pražských Novinách“, aby na paměť schůze lidu ve Svatováclavské lázni, která měla velký vliv na úsilí o konstituci, byl Koňský trh přejmenován na Svatováclavský trh.
Václavské náměstí neposkytovalo vždy nynější obraz volného prostranství. V dolní části náměstí bývaly kotce pasířů a měšečníků, nahoře bývalo tržiště a od dob císaře Rudolfa Habsburského dokonce i šibenice. Uprostřed náměstí, proti nynější budově Komerční banky, stávalo známé české divadlo Bouda, které bylo na tom místě ze dřeva vystavěno roku 1786. U zadního průčelí stála kašna s jezdeckou sochou svatého Václava. Tvůrcem sochy byl Jan Jindřich Bendl a vytesal ji roku 1680. Aby nepřekážela dopravě, byla socha přenesena před dům číslo 37 (Grandhotel Šroubek, dnes Evropa) a konečně roku 1879 byla přenesena na Vyšehrad, kde je dodnes. Horší osud mělo divadlo Bouda. To překáželo dopravě citelněji než méně rozměrná socha, a tak po pouhých třech letech bylo zbouráno.
Každý kousek Václavského náměstí má svou historii, jak ani jinak nelze při centrální poloze tohoto velikého prostranství. Před Jindřišskou ulicí stávala v nejstarších dobách Boží muka, u kterých se konávaly popravy. Když roku 1620 byla Boží muka zrušena, byl kámen z nich použit na stavbu novoměstské radnice. Stávala zde také socha svatého Jana Nepomuckého od Ignáce Františka Platzera, která byla roku 1879 přemístěna do Žebráku. V čísle 18 „U Doušů" býval známý hostinec, kde v letech 1718-1720 byl taneční sál českých stavů. Roku 1843 tam pořádal J. K. Tyl merendy. V domě číslo 47, který se jmenoval „Černhouzský", bývalo konířské právo. Tam byl každý kůň, přivedený na trh, důkladně prohlédnut proto, aby se občané nešidili. Při sporech, vzešlých z vad koní, pak rozhodoval konířský soud, který měl sídlo v tomto domě. V čísle 37, býval v roce 1848 Bindrův zájezdní hostinec, ve kterém se na popud Palackého konaly schůzky českých spisovatelů s německými, které měly za účel pěstovat svornost mezi Čechy a Němci. V čísle 13 byl po celých Čechách známý hostinec „U zlaté husy“, jehož nájemcem byl Petr Fastr, svolavatel pověstné schůze ve Svatováclavské lázni v roce 1848.
To jsou jen letmo načrtnuté drobnosti z minulosti největšího pražského prostranství a nyní hlavního náměstí. Jak vidět, je tu nakupeno tolik vzpomínek, že Václavské náměstí právem je pro nás více než pouhou hlavni tepnou středu města. Zde proudí vedle sebe minulost i přítomnost.
(kp,sportovnilisty.cz, foto: arch.)
Řada turistů, hlavně těch zahraničních, si před návštěvou Prahy koupí nějakého průvodce a přečte si základní informace o městě, které chce navštívit. Jak ale vypadalo Václavské náměstí řekněme před sto, dvě stě lety, tam nenajde. Kdybychom se zeptali Pražanů, kteří zde každodenně chodí, tak by asi mnohý zůstal v rozpacích, a nevěděl by co odpovědět.
Ještě v devatenáctém století to vlastně nebylo Václavské náměstí, ale Koňský trh. Skutečně se tu podle zápisů již od roku 1362 konaly trhy na koně. Teprve Karel Havlíček Borovský se zasloužil o nynější jméno tohoto náměstí. Když totiž roku 1848 slíbil rakouský císař Ferdinand I. Dobrotivý udělit konstituci, navrhl Havlíček v „Pražských Novinách“, aby na paměť schůze lidu ve Svatováclavské lázni, která měla velký vliv na úsilí o konstituci, byl Koňský trh přejmenován na Svatováclavský trh.
Václavské náměstí neposkytovalo vždy nynější obraz volného prostranství. V dolní části náměstí bývaly kotce pasířů a měšečníků, nahoře bývalo tržiště a od dob císaře Rudolfa Habsburského dokonce i šibenice. Uprostřed náměstí, proti nynější budově Komerční banky, stávalo známé české divadlo Bouda, které bylo na tom místě ze dřeva vystavěno roku 1786. U zadního průčelí stála kašna s jezdeckou sochou svatého Václava. Tvůrcem sochy byl Jan Jindřich Bendl a vytesal ji roku 1680. Aby nepřekážela dopravě, byla socha přenesena před dům číslo 37 (Grandhotel Šroubek, dnes Evropa) a konečně roku 1879 byla přenesena na Vyšehrad, kde je dodnes. Horší osud mělo divadlo Bouda. To překáželo dopravě citelněji než méně rozměrná socha, a tak po pouhých třech letech bylo zbouráno.
Každý kousek Václavského náměstí má svou historii, jak ani jinak nelze při centrální poloze tohoto velikého prostranství. Před Jindřišskou ulicí stávala v nejstarších dobách Boží muka, u kterých se konávaly popravy. Když roku 1620 byla Boží muka zrušena, byl kámen z nich použit na stavbu novoměstské radnice. Stávala zde také socha svatého Jana Nepomuckého od Ignáce Františka Platzera, která byla roku 1879 přemístěna do Žebráku. V čísle 18 „U Doušů" býval známý hostinec, kde v letech 1718-1720 byl taneční sál českých stavů. Roku 1843 tam pořádal J. K. Tyl merendy. V domě číslo 47, který se jmenoval „Černhouzský", bývalo konířské právo. Tam byl každý kůň, přivedený na trh, důkladně prohlédnut proto, aby se občané nešidili. Při sporech, vzešlých z vad koní, pak rozhodoval konířský soud, který měl sídlo v tomto domě. V čísle 37, býval v roce 1848 Bindrův zájezdní hostinec, ve kterém se na popud Palackého konaly schůzky českých spisovatelů s německými, které měly za účel pěstovat svornost mezi Čechy a Němci. V čísle 13 byl po celých Čechách známý hostinec „U zlaté husy“, jehož nájemcem byl Petr Fastr, svolavatel pověstné schůze ve Svatováclavské lázni v roce 1848.
To jsou jen letmo načrtnuté drobnosti z minulosti největšího pražského prostranství a nyní hlavního náměstí. Jak vidět, je tu nakupeno tolik vzpomínek, že Václavské náměstí právem je pro nás více než pouhou hlavni tepnou středu města. Zde proudí vedle sebe minulost i přítomnost.
(kp,sportovnilisty.cz, foto: arch.)
Email
Tisk
