Věčný snílek a občasný podfukář, Viktor Dedek, je donkichotským režisérem vícehlasých, paralelních světů, uvízlých v prostoru mezi nekonečnou představivostí počítačové hry a neukázněnými zákony obrazotvornosti. Jako umělec odvážně proniká mimo zónu performativního, vstříc mnohasmyslové zkušenosti rozšířené reality. Fiktivní příběhy přízračných protagonistů se střetávají s vizuálními kolážemi fantasmagorických míst, volně ukotvených v selhávající paměti – neidentifikovaných kartografiích ztracené mysli. Umělcův vesmír je utopií neznámého a současně komfortní zónou jeho vlastního sebevědomí.
Dedek, coby strážce kognitivního bludiště, diváka navádí i svádí z cesty iluze (nebo dobrovolného zmatení) pečlivě vystavěné ve scénografii post-pravdy. Jeho konceptuální praxe, zdánlivě těžko srozumitelná a hermetická, napodobuje slovník počítačově generovaných hypersvětů nadlidských a vetřeleckých taktik. Klade nemalé nároky na schopnost percepce a zkoumá (ne)schopnost člověka pamatovat si, představovat si a konat. Dedek diváka provokuje, znejišťuje jeho zkušenost s kdysi důvěrně známou realitou a uvádí v pochybnost danosti dnešního světa. Podněcuje tak zájem o dosud neosvojenou citlivost umělé inteligence a hardwarovou logiku nových myslí. Že bychom už dorazili na území až příliš dobře známé a předvídatelné budoucnosti? Nebo ještě stále obýváme extrémní současnost, kterou charakterizuje zwischendinge a deselfing? Umělec je post-romantický bard technizovaného snění, zprostředkovatel zrevidovaného vznešena pro (on-line) věk nevyhnutelného úpadku lidstva.
Ve svém novém projektu nazvaném Místo rodiny, který vznikl přímo pro prostory prezidentského salonku Veletržního paláce, se Viktor Dedek vydává po stopách vlastní identity. Divákovi předkládá topografii (biografické) utopie, načrtnutou vzpomínkami z dětství a přefiltrovanou sociálním aparátem vzdělávacího pokroku. Zrcadla umocňují pocit (záměrné) ztracenosti, který prostupuje umělcův prostorový narativ fragmentovaného já prodělávajícího přestavbu. Odcizené zóny heterotopie a nositelé lacanovské hry mezi sebepoznáním a sebeobrazem usnadňují cestu na imaginární místa vícečetných možností a kladou odpor jednodimenzionální realitě i uzavřeným scénářům. Místo rodiny je anti-oidipovské snažení, terapie svého druhu, která vede k osvobození a emancipaci utlačovaného subjektu.
Nejednoznačnost obsažená v názvu instalace (místo jako území, ale i role či náhrada) je zdůrazněním strategie „zvol si svou vlastní cestu“, užívané často v počítačových hrách. Divák se v Dedkově instalaci stává hráčem a jedná jako duchampovský celibátnický stroj (machine célibataire), což podle Deleuze a Guattariho vede ke genezi nového subjektu a čistých intenzivních kvalit prostřednictvím své vlastní produkce tužeb a autoerotismu. Zdá se, že umělcovu intimnímu vyprávění o rozluce a lásce dominuje prazvláštní zakoušení podvojné touhy po přítomnosti a nepřítomnosti. A přesto i zde, v tomto imerzivním denním snění, je patrný Dedkův investigativní zápal, odkrývající další vrstvu palimpsestu a zobrazující to, co ukazuje celá umělcova dosavadní praxe: křehkost mezilidské interakce a deflaci komunikace v dobách odcizování plných alternativních realit a vícečetných já.
Viktor Dedek (*1993) studuje na VŠUP v Praze v sochařském ateliéru vedeném Dominikem Langem a Edith Jeřábkovou. Mimoto zavítal v rámci studentské výměny na vídeňskou Universität für Angewandte Kunst a studoval také v ateliéru Tomáše Vaňka na pražské AVU a v ateliéru hostující umělkyně Marie de Brugerolle na VŠUP. Z jeho samostatných výstav jmenujme Rychlost chůze, výška stolu v galerii Kostka, MeetFactory, Praha (2018) a Co je za zdí v galerii Jelení, Centrum pro současné umění, Praha (2017). Svou tvorbu představil také na skupinových výstavách, včetně Play Today – ludologie ve dvoře, Festival m³ / Umění v prostoru, Praha (2018), Médium: figura, Galerie hlavního města Prahy, Colloredo-Mansfeldský palác a Slavná spisovatelka, Galerie AVU, Akademie výtvarných umění v Praze (obě v roce 2017), Vážená paní, krájená mlha, Photogether Gallery, Zlín (2016), Epizoda II. – Horizont předmětu, Dům umění města Brna: Galerie G99 a Epizoda I. – Sbírka v muzeu, Regionální museum v Chrudimi (obě v roce 2015).
Dedek, coby strážce kognitivního bludiště, diváka navádí i svádí z cesty iluze (nebo dobrovolného zmatení) pečlivě vystavěné ve scénografii post-pravdy. Jeho konceptuální praxe, zdánlivě těžko srozumitelná a hermetická, napodobuje slovník počítačově generovaných hypersvětů nadlidských a vetřeleckých taktik. Klade nemalé nároky na schopnost percepce a zkoumá (ne)schopnost člověka pamatovat si, představovat si a konat. Dedek diváka provokuje, znejišťuje jeho zkušenost s kdysi důvěrně známou realitou a uvádí v pochybnost danosti dnešního světa. Podněcuje tak zájem o dosud neosvojenou citlivost umělé inteligence a hardwarovou logiku nových myslí. Že bychom už dorazili na území až příliš dobře známé a předvídatelné budoucnosti? Nebo ještě stále obýváme extrémní současnost, kterou charakterizuje zwischendinge a deselfing? Umělec je post-romantický bard technizovaného snění, zprostředkovatel zrevidovaného vznešena pro (on-line) věk nevyhnutelného úpadku lidstva.
Ilustrační foto k výstavě
Ve svém novém projektu nazvaném Místo rodiny, který vznikl přímo pro prostory prezidentského salonku Veletržního paláce, se Viktor Dedek vydává po stopách vlastní identity. Divákovi předkládá topografii (biografické) utopie, načrtnutou vzpomínkami z dětství a přefiltrovanou sociálním aparátem vzdělávacího pokroku. Zrcadla umocňují pocit (záměrné) ztracenosti, který prostupuje umělcův prostorový narativ fragmentovaného já prodělávajícího přestavbu. Odcizené zóny heterotopie a nositelé lacanovské hry mezi sebepoznáním a sebeobrazem usnadňují cestu na imaginární místa vícečetných možností a kladou odpor jednodimenzionální realitě i uzavřeným scénářům. Místo rodiny je anti-oidipovské snažení, terapie svého druhu, která vede k osvobození a emancipaci utlačovaného subjektu.
Nejednoznačnost obsažená v názvu instalace (místo jako území, ale i role či náhrada) je zdůrazněním strategie „zvol si svou vlastní cestu“, užívané často v počítačových hrách. Divák se v Dedkově instalaci stává hráčem a jedná jako duchampovský celibátnický stroj (machine célibataire), což podle Deleuze a Guattariho vede ke genezi nového subjektu a čistých intenzivních kvalit prostřednictvím své vlastní produkce tužeb a autoerotismu. Zdá se, že umělcovu intimnímu vyprávění o rozluce a lásce dominuje prazvláštní zakoušení podvojné touhy po přítomnosti a nepřítomnosti. A přesto i zde, v tomto imerzivním denním snění, je patrný Dedkův investigativní zápal, odkrývající další vrstvu palimpsestu a zobrazující to, co ukazuje celá umělcova dosavadní praxe: křehkost mezilidské interakce a deflaci komunikace v dobách odcizování plných alternativních realit a vícečetných já.
Viktor Dedek (*1993) studuje na VŠUP v Praze v sochařském ateliéru vedeném Dominikem Langem a Edith Jeřábkovou. Mimoto zavítal v rámci studentské výměny na vídeňskou Universität für Angewandte Kunst a studoval také v ateliéru Tomáše Vaňka na pražské AVU a v ateliéru hostující umělkyně Marie de Brugerolle na VŠUP. Z jeho samostatných výstav jmenujme Rychlost chůze, výška stolu v galerii Kostka, MeetFactory, Praha (2018) a Co je za zdí v galerii Jelení, Centrum pro současné umění, Praha (2017). Svou tvorbu představil také na skupinových výstavách, včetně Play Today – ludologie ve dvoře, Festival m³ / Umění v prostoru, Praha (2018), Médium: figura, Galerie hlavního města Prahy, Colloredo-Mansfeldský palác a Slavná spisovatelka, Galerie AVU, Akademie výtvarných umění v Praze (obě v roce 2017), Vážená paní, krájená mlha, Photogether Gallery, Zlín (2016), Epizoda II. – Horizont předmětu, Dům umění města Brna: Galerie G99 a Epizoda I. – Sbírka v muzeu, Regionální museum v Chrudimi (obě v roce 2015).
Turistickelisty.cz informovala NG v Praze
(lh,turistickelisty.cz,foto NG)
