Když se začala v 19. století systematicky zkoumat minulost Sobotecka, udělala na místního děkana Františka Matějoviče Vetešníka velký dojem rozporuplná osobnost hraběte Heřmana Černína (1579–1651). Z mnoha jeho cest pak nejvíce cenil cesty do Turecka. Proto při příležitosti opravy střechy zámku Humprecht navrhl nahradit dvouramenný kříž na jeho špici půlměsícem. Ten zde byl – pozlacený, zářící daleko do kraje – zachován i při zásadní opravě zámku, kterou inicioval v polovině 30. let 20. století Kruh rodáků a přátel města Sobotky a okolí v Praze, jejíž osmdesáté výročí si letos v srpnu připomeneme.
Pro Vetešníka, stejně jako pro hraběte Heřmana, bylo Turecko exotickou cizinou. Černín se tam dostal během svého života dvakrát, v letech 1616–1617 a 1644–1645, jako císařský vyslanec. Bylo to setkání s „jinou“ kulturou, „jinými“ lidmi. Zatímco do západní a jižní Evropy se stovky lidí z českých zemí v 16. a 17. století vydávaly za vzděláním a poznáním, na poutě i za obchodem a za prací, na Balkán se jezdilo výrazně méně. Nejčastějšími důvody byl obchod a motivy vojenské či politicko-diplomatické. Lidé zde poznávali zcela jinou kulturu a především jiné náboženství, vůči kterému jim byla už od nejranějšího dětství vštěpována nenávist, navíc byla hluboce zakořeněna řada předsudků. To samozřejmě platilo také na straně domácích. Černín nebyl učencem typu Václava Budovce z Budova, který v Cařihradu strávil několik let, naučil se jazyk a napsal polemiku Antialkoran. Hrabě Heřman viděl své dvě mise jako úkol diplomatický a příležitost obchodní. Vedle svého talentu stavěl také na cestovatelských zkušenostech z mládí, kdy pobýval jako páže v severní Itálii, byl členem císařského poselstva na Pyrenejský poloostrov, nechyběl na bojištích v Nizozemí a Uhrách a v roce 1598 absolvoval také pouť do Svaté Země. Blízký Východ však rozhodně nepatřil k samozřejmým cílům poutníků z českých zemí v 17. století, jakým bylo např. italské Loreto. Ostatně i tam se Černín na sklonku života vypravil.
Osnovu pořadu věnovaného Heřmanu Černínovi a jeho cestám tvoří úryvky textů Josefa Pekaře a Zdeňka Kalisty, dvou nejvýznamnějších badatelů o minulosti černínského rodu. Pekařova kapitola z Knihy o Kosti je více než sto let stará, předcházela jí jediná monografie zabývající se Heřmanem a jeho pohnutým životem od jindřichohradeckého černínského archiváře Františka Tischera, která vznikla ještě o deset let dříve. Tischerovo a Pekařovo dílo pak doplnil a zpřesnil Zdeněk Kalista. Jeho dvousvazková kniha z počátku 30. let je ovšem zaměřena především na Humprechta Jana Černína, Heřmanova prasynovce a dědice. Posledních osmdesát let se tedy Heřmanovi a jeho osudům soustavně nikdo nevěnoval. Jestli byl Heřman typickým „renesančním kavalírem“ (a kdo to vlastně je), zatím tedy nevíme. Ještě příliš mnoho archivních dokumentů zůstává neprozkoumáno. Byl jistě výraznou osobností, bez níž by se mnohé události na politické scéně Českého království počátku 17. století odvíjely jinak. Nebyly by ani možné úspěšné kariéry, ani velké stavební a sběratelské dílo dvou „barokních Černínů“, Humprechta Jana a Heřmana Jakuba. Na příkladech Heřmanových cest se navíc konkrétně ukazuje, jak mylné je tvrzení, že lidé v českých zemích ve středověku a v raném novověku žili usedlým životem a že měli jen mlhavou představu o „zahraničí“ a cizincích. Akce se koná 26. 7. 2017 na zámku Humprecht.
Pro Vetešníka, stejně jako pro hraběte Heřmana, bylo Turecko exotickou cizinou. Černín se tam dostal během svého života dvakrát, v letech 1616–1617 a 1644–1645, jako císařský vyslanec. Bylo to setkání s „jinou“ kulturou, „jinými“ lidmi. Zatímco do západní a jižní Evropy se stovky lidí z českých zemí v 16. a 17. století vydávaly za vzděláním a poznáním, na poutě i za obchodem a za prací, na Balkán se jezdilo výrazně méně. Nejčastějšími důvody byl obchod a motivy vojenské či politicko-diplomatické. Lidé zde poznávali zcela jinou kulturu a především jiné náboženství, vůči kterému jim byla už od nejranějšího dětství vštěpována nenávist, navíc byla hluboce zakořeněna řada předsudků. To samozřejmě platilo také na straně domácích. Černín nebyl učencem typu Václava Budovce z Budova, který v Cařihradu strávil několik let, naučil se jazyk a napsal polemiku Antialkoran. Hrabě Heřman viděl své dvě mise jako úkol diplomatický a příležitost obchodní. Vedle svého talentu stavěl také na cestovatelských zkušenostech z mládí, kdy pobýval jako páže v severní Itálii, byl členem císařského poselstva na Pyrenejský poloostrov, nechyběl na bojištích v Nizozemí a Uhrách a v roce 1598 absolvoval také pouť do Svaté Země. Blízký Východ však rozhodně nepatřil k samozřejmým cílům poutníků z českých zemí v 17. století, jakým bylo např. italské Loreto. Ostatně i tam se Černín na sklonku života vypravil.
Heřman Černín
Osnovu pořadu věnovaného Heřmanu Černínovi a jeho cestám tvoří úryvky textů Josefa Pekaře a Zdeňka Kalisty, dvou nejvýznamnějších badatelů o minulosti černínského rodu. Pekařova kapitola z Knihy o Kosti je více než sto let stará, předcházela jí jediná monografie zabývající se Heřmanem a jeho pohnutým životem od jindřichohradeckého černínského archiváře Františka Tischera, která vznikla ještě o deset let dříve. Tischerovo a Pekařovo dílo pak doplnil a zpřesnil Zdeněk Kalista. Jeho dvousvazková kniha z počátku 30. let je ovšem zaměřena především na Humprechta Jana Černína, Heřmanova prasynovce a dědice. Posledních osmdesát let se tedy Heřmanovi a jeho osudům soustavně nikdo nevěnoval. Jestli byl Heřman typickým „renesančním kavalírem“ (a kdo to vlastně je), zatím tedy nevíme. Ještě příliš mnoho archivních dokumentů zůstává neprozkoumáno. Byl jistě výraznou osobností, bez níž by se mnohé události na politické scéně Českého království počátku 17. století odvíjely jinak. Nebyly by ani možné úspěšné kariéry, ani velké stavební a sběratelské dílo dvou „barokních Černínů“, Humprechta Jana a Heřmana Jakuba. Na příkladech Heřmanových cest se navíc konkrétně ukazuje, jak mylné je tvrzení, že lidé v českých zemích ve středověku a v raném novověku žili usedlým životem a že měli jen mlhavou představu o „zahraničí“ a cizincích. Akce se koná 26. 7. 2017 na zámku Humprecht.
Podle webu NPÚ
(lh,turistickelisty.cz,foto NPÚ)
