Pod pojmem lidová kultura si lze představit relativně nesourodou směsici nejrůznějších projevů. Výstava vůbec poprvé kriticky sleduje jejich vztah k výtvarnému umění v českých zemích od počátku 19. století až po polovinu 20. století. Akcent klade na kulturu venkovského lidu, která sehrála v českém umění mnohem zásadnější roli než lidová kultura městského prostředí.
Výstava je připravena na téma 39. ročníku plzeňského mezioborového sympozia k problematice 19. století pořádaného každoročně v rámci festivalu Smetanovské dny.
Od poloviny 19. století se lidové umění stávalo takřka oficiálním a univerzálním projekčním plátnem. Jednotlivci, ale i skupiny, instituce a stát na něj promítaly své politické, společenské a kulturní ideály. Prostřednictvím nejrůznějších manipulací bylo využíváno, či přímo zneužíváno k různým účelům. První masové pokusy o oživování lidové kultury, ať už pod záminkou vztahu k „českoslovanským“ ideálům (ve druhé polovině 19. století) nebo k „československé“ národní identitě (v době první republiky), stavěly na obdobné fiktivní představě: společenství venkovského lidu a zvláštní charakter jeho kultury považovaly za základ novodobého národa a jeho hledané kulturní identity. S lidovým uměním zde bylo zacházeno zhusta jako s účelovým konstruktem ve službách nacionalistické obrany budovaného národního společenství.
![]()
Lidové umění současně sloužilo jako přímý zdroj určitého typu tvorby. Pro její označení se obecně rozšířil termín výtvarný folklorismus. Jeho konkrétní projevy však měly nejrůznější podtexty a významy. Škála výtvarných přístupů a manipulací s prvky přebíranými z lidového umění a kultury postupně sahala od velmi prostého pozorování, ilustrování a komentování venkovského prostředí až po velmi promyšlené a subtilní interpretace. Častou strategií, kterou umělci využívali, byla apropriace: přivlastnění si forem lidového umění prostřednictvím citací či transformací k novým záměrům a v novém kontextu.
Výstava pojednává nastíněnou problematiku prostřednictvím tematicky zaměřených bloků, jejichž časový záběr se překrývá. Její instalace, obsahující obrazy, kresby, sochy, fotografie a filmy, je koncipována jako dynamická struktura vzájemně prostupujících se vrstev. Cílem není absolutní vyčerpání tématu, ale zachycení jeho aktuální rezonance. Vedle děl více či méně známých tvůrců sledovaného období (Josefa a Quido Mánesa, Mikoláše Alše, Jaroslava Čermáka, Joži Uprky, Josefa Čapka, Zdenka Rykra, Emila Filly, Jaroslava Vodrážky, aj.) výstava obsahuje několik současných prací Anny Hulačové, Jana Vytisky, Barbory Lungové, Lenky Klodové, Daniely Baráčkové ad., odvolávajících se na lidovou kulturu.
K výstavě vychází obsáhlá publikace v nakladatelstvích Artefactum a Arbor vitae, která je výsledkem řešení projektu GA ČR „Lidové umění mezi vizuální kulturou a politikou v Čechách a na Moravě: 1800–1960“. Jejími autory jsou Vladimír Czumalo, Pavla Machalíková, Milan Pech a Tomáš Winter. Výstava se koná ve výstavní síni Masné krámy do 12.května 2019.
Turistickelisty.cz informovala Eva Reitspiesová, Public Relations, Západočeská galerie v Plzni, příspěvková organizace
Josef Čapek, Zpívající děvčata, 1936, soukromá sbírka
Výstava je připravena na téma 39. ročníku plzeňského mezioborového sympozia k problematice 19. století pořádaného každoročně v rámci festivalu Smetanovské dny.
Od poloviny 19. století se lidové umění stávalo takřka oficiálním a univerzálním projekčním plátnem. Jednotlivci, ale i skupiny, instituce a stát na něj promítaly své politické, společenské a kulturní ideály. Prostřednictvím nejrůznějších manipulací bylo využíváno, či přímo zneužíváno k různým účelům. První masové pokusy o oživování lidové kultury, ať už pod záminkou vztahu k „českoslovanským“ ideálům (ve druhé polovině 19. století) nebo k „československé“ národní identitě (v době první republiky), stavěly na obdobné fiktivní představě: společenství venkovského lidu a zvláštní charakter jeho kultury považovaly za základ novodobého národa a jeho hledané kulturní identity. S lidovým uměním zde bylo zacházeno zhusta jako s účelovým konstruktem ve službách nacionalistické obrany budovaného národního společenství.
Emil Filla, Zátiší s malovaným džbánkem, 1913, Národní galerie v Praze
Lidové umění současně sloužilo jako přímý zdroj určitého typu tvorby. Pro její označení se obecně rozšířil termín výtvarný folklorismus. Jeho konkrétní projevy však měly nejrůznější podtexty a významy. Škála výtvarných přístupů a manipulací s prvky přebíranými z lidového umění a kultury postupně sahala od velmi prostého pozorování, ilustrování a komentování venkovského prostředí až po velmi promyšlené a subtilní interpretace. Častou strategií, kterou umělci využívali, byla apropriace: přivlastnění si forem lidového umění prostřednictvím citací či transformací k novým záměrům a v novém kontextu.
Joža Uprka, Boží tělo ve Velké, 1912, Západočeská galerie v Plzni
Výstava pojednává nastíněnou problematiku prostřednictvím tematicky zaměřených bloků, jejichž časový záběr se překrývá. Její instalace, obsahující obrazy, kresby, sochy, fotografie a filmy, je koncipována jako dynamická struktura vzájemně prostupujících se vrstev. Cílem není absolutní vyčerpání tématu, ale zachycení jeho aktuální rezonance. Vedle děl více či méně známých tvůrců sledovaného období (Josefa a Quido Mánesa, Mikoláše Alše, Jaroslava Čermáka, Joži Uprky, Josefa Čapka, Zdenka Rykra, Emila Filly, Jaroslava Vodrážky, aj.) výstava obsahuje několik současných prací Anny Hulačové, Jana Vytisky, Barbory Lungové, Lenky Klodové, Daniely Baráčkové ad., odvolávajících se na lidovou kulturu.
K výstavě vychází obsáhlá publikace v nakladatelstvích Artefactum a Arbor vitae, která je výsledkem řešení projektu GA ČR „Lidové umění mezi vizuální kulturou a politikou v Čechách a na Moravě: 1800–1960“. Jejími autory jsou Vladimír Czumalo, Pavla Machalíková, Milan Pech a Tomáš Winter. Výstava se koná ve výstavní síni Masné krámy do 12.května 2019.
Turistickelisty.cz informovala Eva Reitspiesová, Public Relations, Západočeská galerie v Plzni, příspěvková organizace
(lh,turistickelisty.cz,foto ZČG)
